Když jsem před napsáním recenze nového alba CRIPPLED BLACK PHOENIX kouknul na hodnocení minulých desek od mých redaktorských kolegů, nezbylo mi než konstatovat, že můj pohled na bohatou diskografii této pozoruhodné skupiny je zřejmě trochu jiný. Minulé album „Bronze“ totiž rozhodně nepovažuji za dokonalé a vysoce si naopak cením zde v recenzi podle mě podhodnoceného „I, Vigilante“. Pokud ale vezmeme v úvahu, jakou hudbu tito Britové nabízejí, je ve výsledku logické, že názory posluchačů se budou rozcházet. Ono je to tak u každé hudby, ale zde to platí o to víc, neboť hudební počin cílící primárně na náladovou a emoční stránku je ještě více o subjektivním vnímání.

Jestliže se dříve daly ony emoční vlny v hudbě CRIPPLED BLACK PHOENIX najít i díky paralelám k PINK FLOYD, dnes už typické floydovské kytary budete hledat hůře. Krok za krokem, album za albem, společně i s personálními změnami, dokráčela skupina až k letošnímu „Great Escape“, které mě při prvním poslechu až vyděsilo jakousi přidušeností? Ale nepředbíhejme. Nejprve si dovolím oglosovat minulost ve dvou zastaveních:

Retro jako etalon hodnot.
Tak by se asi dal definovat vztah Justina Greavese k ozvěnám minulosti, které etabloval do své hudby jako normu a nejen skladatelskou práci tomu podřídil. I neustále se měnící osazenstvo jeho skupiny jako by se rekrutovalo z osob s pozitivním vztahem k cestám do minulosti. Výlety do blues i paralely k pompézní filmové hudbě však nemusí vždy znamenat, že se kolem nás roztáčí spirála času obráceným směrem. Své o tom říká i fakt, že CRIPPLED BLACK PHOENIX byli často zařazováni do post-rockové vlny, která se v době vydání přelomové „The Resurrectionists / Night Raider“ ještě zdála trendem. Tam však Greaves podle mě nikdy nesměřoval a to ani v čase, kdy s ním ještě spolupracoval Dominic Aitchison z post-rockových klasiků MOGWAI. Naopak jeho moderní ztvárnění z minulosti separovaných inspirací jen jakoby náhodou vyznívalo blízko post-rocku. Tento styl zde nikdy nepředstavoval cíl, jen se v některých okamžicích stal cestou, po které se skupina mimoděk také prošla.

Vokál jako kormidlo.
Ať chci nebo ne, možná trochu zjednodušeně si historii skupiny rozděluji na dvě fáze, první s Joe Volkem a druhá je logicky ta po něm. S odchodem tohoto vokalisty se totiž změnila charakteristická hudební tvář. A i když CRIPPLED BLACK PHOENIX mají každé album trochu jiné, „White Light Generator“ s novým zpěvákem Danielem Änghedem byla změna výraznější, obzvláště po snad nejvíc rozcuchaném „(Mankind) The Crafty Ape“. Změna na hutnější a přímočařejší formu pak evidentně zafungovala především na „Bronze“, nicméně se částečně ztratilo kouzlo starých melancholií. A mírně do pozadí šlo i to retro, ze kterého skupina jinak tolik těžila, a to i přes paradoxně mnohem více archaicky znějící, nebo možná jen nazvučený, Änghedemův vokál.

To, že aktuální album „Great Escape“ vychází na značce Season Of Mist, může být pro mnohé překvapení. V případě CRIPPLED BLACK PHOENIX je ale vydavatelství opravdu jen značka, chcete-li nápis na desce. Je zřejmé, že Greaves si svou hudbu bude dělat vždy po svém a vliv vydavatele neucítíte. Co ale jednoznačně ucítíte je osobitý charakter, ke kterému se od dřívějšího citování vzorů dopracoval. Přestože paralely k historii stále najít lze, současní CRIPPLED BLACK PHOENIX jsou skupinou se zajímavou vlastní tváří, možná lépe říci skupinou hned několika tváří. Přispívá tomu i přidělení části vokálních partů zpěvačce Belindě Kordic, i rozdílné podání a zvukové ošetření zpěvu samotného Änghedema. Zvuková stránka obecně je však důvodem, proč byl můj první dojem poněkud rozpačitý. Především hlubší část zvukového spektra totiž působí dost přidušeně až temně. Skladby se díky tomu mohou zdát nevýrazné. A přestože jsem si zvykl a „vposlouchal“ se, stále tento aspekt považuji za slabinu. Album by si zasloužilo mnohem plastičtější a jasněji znějící sound.

Každopádně nejen po zvukové stránce se „Great Escape“ diametrálně liší od předchozí desky „Bronze“. Přímočará rockovost je pryč. Zato se navrací až dusivě ponuré a soundtrackům podobné kompozice, které považuji za hlavní devizu. Touhle polohou mě CRIPPLED BLACK PHOENIX vždy fascinovali.

Nemám ve zvyku postupovat „track by track“, proměnlivost alba ale navádí to v případě „Great Escape“ udělat. Každá skladba je totiž trochu jiným výletem. Jestliže CRIPPLED BLACK PHOENIX mívali ve zvyku zahajovat skladby intrem z nějakého filmu, zde nasadili takovéto intro jako samostatnou zahajovací část. Po ní se to v druhé skladbě „To You I Give“ velmi pomalu a ztuha začíná rozvíjet do podoby, která paradoxně připomene lezavou pompéznost alba „The Resurrectionists / Night Raider“. Ale není to stejné, k plastické hravosti tónů totiž přibyly místy až surové riffy. Nepřebírají otěže, alespoň většinou ne, stále jsou to promyšlené a variabilní aranže, pouze trochu více přidušené hrubostí, která při prvním poslechu až překvapila. Do hudby CRIPPLED BLACK PHOENIX se tak vloudila hloubka a variabilita, které jsem na minulé desce nacházel málo.

„Uncivil War (pt I)“ lze považovat za intro k následné „Madman“, skladbě, v jejíž atmosféře cítím gothicrockovou depresi. Tento dojem vzbuzuje především temně zkreslený vokál a atmosféra jako do hororového filmu. Následuje melancholická část dlouhé „Times, They Are A’Raging“, ve které se nakonec objeví i až nezvykle svěží pasáže. Zato „Rain Black, Reign Heavy“ je v určitých chvílích jako od Nicka Cavea. Jen ženský vokál ji staví do jiného světla. U instrumentálky „Slow Motion Breakdown“ nebaví příliš nevýrazný rozjezd, o to lépe se poslouchá druhá půlka, která vůbec není pomalá. „Nebulas“ je zase díky rockovému rytmu a westernovému motivu až přívětivá. Vyznívá nejvíce hitově z celého alba. A byť rozhodně není stěžejní skladbou, představuje potřebné odlehčení na tom správném místě. I následná valící se lavina v podobě „Las Diabolicas“ je jakýmsi vyvážením ke „Great Escape (pt I)“, která se propadá zpět do melancholie a rozvláčné soundtrackovosti. Závěrečná „Great Escape (pt II)“ sumarizuje celé album. Pevným rytmem vedený úvod, avšak plný vzruchů, kde se dočkáme konečně i trochy té floydovsky psychedelické kytary. Pak zvrat do nejminimalističtější melancholie, který přeroste v baladu s plazivou až disharmonicky mrazivou vyhrávkou. Zde se jasně rýsují stopy minulosti a milovníci starých desek mohou spokojeně zavzpomínat.

Ruku v ruce s již zmíněným „temnějším“ zvukem má „Great Escape“ problém v tom, že nezasahuje prvním výstřelem. Základní řekněme „povrch“, který je dominantní při prvotním poslechu, může posluchači připadat nezřetelný. Síla promyšlených kompozic začne vystupovat na povrch až ve chvíli, kdy proniknete do hloubky a začnete se bavit chytáním citlivě zakomponovaných a občas až nenápadných motivů a melodií nabalených na základní kostru. Tento fakt ale jde přetavit i v klad, deska tím totiž získává na trvanlivosti, díky které ji nejde tak brzy odložit s konstatováním, že teď už ji znám. Proces poznávání si budu ještě chvíli užívat.